Duben 2017

344 - Ranní procházka

19. dubna 2017 v 16:52 | O. M. |  Andy a Ben

Příhoda z naší ranní procházky

Otevřít ráno oči, dobře naladěná po klidné a bezesné noci, za radostného vítání jorkšírků Bena a Andyho, co si přát víc. Oni nejdříve vyskočí na moji postel

a sledují, zda ještě opravdu spím. Ráda mívám oči přivřené a sleduji jejich hlavičky, jak s nimi kroutí, natahují se, stříhají ušima a sem tam mě olíznou, jako by říkali - vstávej už, nemůžeme se dočkat tvého pohlazení a podrbání .

Někdy jim říkám - dělej na mě zuby, zuby - a oni udělají úžasnou grimasu, jako by se smáli, cení zoubky a opravdu se smějí. Kdo má pejska, chápe to, kdo nemá, ten neuvěří.

Po chvilce pomazlení vyskočíme z postele, oni dostanou obojky, já proběhnu koupelnou a během čtvrt hodinky, všichni oblečení, vyrážíme na ranní procházku.

Ráno bývá chladno a tak oba dostávají svetřík, v černé barvě, skoro to není poznat.

Venku nikde nikdo, děti už jsou ve škole, kolem bloku domů nepotkáte živáčka. Sice je ráno ještě chladno, ale krásně čistý vzduch, nad střechami domů je vidět podle záře, jak vysoko je již sluníčko a celá ulice, krásně ozářená v korunách stromů skýtá úžasnou podívanou. Stromy jsou oděny do mnoha odstínu zelené barvy a lístečky na nich jsou den ode dne větší. V řadě stromů je pár stromů oděných do hnědého a fialového hávu a dohromady s mnoha odstíny zelené hrají spolu v překrásném kontrastu.

Cestou pod stromy na nás z výšky pokřikují kavky, které jsme vyrušili z jejich bdění, sem tam potkáme některého psího kamaráda, pozdravíme se radostným štěknutím a pokračujeme v cestě.

Je vlahý, chladný vzduch, jeden si krásně vyčistí hlavu, utřídí myšlenky a má báječný pocit z pěkného rána.

To krásné ráno ovšem může pokazit nepříjemná situace, nepříjemná v tom, co se může nedobrého stát a nás překvapit a úsměvná v tom, že zlo je nakonec potrestáno, byť pro nás úsměvným dopadem.

Dál bude popisovat příhodu Ben a Andy

Jak tak jdeme prázdnou ulicí, konajíce pro nás pejsky ráno potřebné, byli jsme najednou nemile překvapeni. Panička po nás vždy a všude uklízí, má v kapse připraveny čtverce papírů, poskládané do tvaru malého psaníčka, k tomu umělé sáčky, co v nich dříve přinesla pečivo a než přejdeme celou naší venčící trasu, ukládá je do menší igelitové taštičky. Aby ne, jak by ta ulice vypadala, plná bobků od pejsků, chodí tudy děti do školy a pro bobky by nebylo kam šlápnout, fuj, to by se nám nelíbilo. Taštičku pak při návratu dáme do košíku pro psy, k touto určené.

A to překvapení? Bylo opravdu a vážně veliké. Najednou z míst, mezi zaparkovanými auty podél celého chodníku, vyskočil podivný chlapík, menšího vzrůstu, šatu nečistého a nic moc nevoněl. Panička se docela hodně lekla, ale než se nadála, chlapík jí vytrhl taštičku z ruky a my, no jen tak jsme štěkli, aby se neřeklo, neb na vodítku uvázaní, jak chlapíka dohonit. Nebýt uvázáni, poznal by chapík moje zoubky, no řekni Bene, již jsme podobné zažili.

Naštěstí se nestalo nic horšího, ale když se panička vzpamatovala z leknutí, věřte nevěřte, smála se a smála se dost nahlas. Nevěděli jsme sice čemu, ale opravdu jí to rozveselilo. Potkali jsme kamarádku jorkšírku a panička naše venčení vyprávěla své známe a světe div se, obě se smály, jako by se předháněly, která se bude smát víc.

Nakonec jsme slyšeli, že vždy je zlo potrestáno. Nebylo to příjemné, že nás někdo oloupí o tašku, za bílého dne, ovšem humorný byl výsledek.

Panička by prý ráda viděla výraz toho lupiče, když někde za rohem otevřel taštičku s lupem a zjistil, že místo něčeho dobrého, má tašku plnou našich bobků. To muselo být velké překvapení a ta hrůza, než to voňavé vše vybalil z pytlíků, papírů a viděl, co je mu naděleno za jeho zlý úmysl.

Pomalu jsme se vraceli k domovu, osvěženi ranní procházkou a těšili se na něco dobrého k snídani.

Jediné, co se změnilo je, že panička již nechodí s igelitovou taštičkou, ale nosí na ty naše "dárky" větší igelitový sáček.